Šmajs Josef: Ohrožená kultura

Knihu, kterou si někdy přečtu celou, není možné přečíst vše, co vás zajímá či se vám líbí. Přečetl jsem pozorněji pouze 6. kapitolu, zbytek jsem četl „po stránkách“.
Kniha vás zaujme obálkou, kde je obraz pro mě známého malíře Zdeňka Hajného, autora ilustrací sci-fi a fantasy (napište jeho jméno do Google  a zvolte menu Obrázky).
Kniha dostala v roce 1995 cenu ministra životního prostředí a vyšla již podruhé, tentokráte s ilustracemi. V textu se snažím odlišit názory autora a moje které jsem značil tučně.

Autor používá odborné výrazy, vhodnější by bylo používat například místo intelektuální reflexe výraz umí poznat sám sebe. Není doufám úmyslem knihy učit cizí slova.

Tvrzení, že nikdo kromě člověka není schopen lásky, obdivu, pokory, bych s úspěchem rozporoval.

Autor jinými slovy říká, že pokud si člověk myslí, že je pánem přírody, tak je hloupý. Ano, sopku, globální oteplování či příští dobu ledovou člověk nezastaví, příroda se mu může jen smát.

Podle autora existují skupiny lidí, které jsou nositelé know-how lidstva, třeba výrobě mikroprocesorů, každý amatérský zásah do takové techniky spíše způsobí škodu (třeba jen přetaktování mikroprocesoru), než zlepšení.

Další text chápu a pokládám si k němu otázky a odpovědi. Bude lidský druh na zemi další dobu, než třeba dinosauři, ani náhodou, člověk bude jen malá epizoda v historii planety a je otázkou, zda bude vůbec v budoucích dějinách vůbec zmiňován a pokud ano, tak možná pouze jako ten, kdo nejvíce zničil toto planetu.

Otázka z knihy a moje odpovědi. Obdivují lidé více to, co vytvořili nebo to, co nevytvořili, tedy přírodu? Při cestování kolem Nového Zélandu jsem se spíše díval po přírodě a mám z ní nejvíce fotek. A na kole jedu raději do přírody než do města. Obdivujeme tedy spíše přírodu, ale přesto jí pro své pohodlí ničíme, často úplně zbytečně, až bez ní nakonec zahyneme.

Jako káčátka považují za matku první život bytost, kterou po narození uvidí, tak autor nám připomíná, že domov je pro většinu lidí tam, kde se poprvé v krajině identifikovali (kde si jako kluci postavili svůj první bunkr v lese).  A jinde se dobře necítí, má krajinu nějak vtisknutou. Člověk bez toho nemůže být šťastný, má civilizační problémy a zvýrazňují se u něj spíše záporné vlastnosti. Člověk potřebuje mít místo, kam se může v těžké životní situaci vrátit, kde jsou lidi, které znal a kteří mu mohou být v té situaci podporou. A pokud mu za obcí postaví atomovou či pouze větrnou elektrárnu, udělají povrchový důl nebo jen vykácí les, o domov přijde. Jak finančně ocenit takovou ztrátu domova?

Autor kapitolu končí tím, že zdůrazňuje, že je potřeba zachovat atmosféru krajiny a domova, její „genius loci“.

Zdroje
http://zpravy.e15.cz/domaci/politika/novy-zakonik-vrati-soukrome-pravo-k-tradicnimu-pojeti – Z nového občanského zákoníku: Když někdo přijde krádeží a dalším cizím zaviněním o „věc zvláštní obliby“, tedy například jedinou fotografii zemřelých rodičů, knihu s autorskými poznámkami nebo strom zasazený při narození potomka, bude mít nárok na zvláštní odškodnění. Zkusme to i s krajinou…
http://www.inflow.cz/v-zajeti-ohrozene-kultury – esej k tématu
http://www.litcentrum.sk/35295 – recenze knihy
http://www.vesmir.cz/clanek/josef-smajs-ohrozena-kultura – z časopisu Vesmír